Myslivost má u nás unikátní tisíciletou tradici, kterou nám v jiných částech světa právem závidí. Zatímco mimo středoevropský region je myslivost vnímána pouze jako lov či sport, u nás lze mysliveckou filozofii vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Naše myslivost zahrnuje řadu aktivit a tradic s lovem a péčí o zvěř spojených, zejména: chovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii; myslivecké zvyky a tradice jako je myslivecké odívání, používání myslivecké mluvy, dodržování myslivecké etiky, konání výřadů a výloží, pasování, lovecké troubení, myslivecké svatby a křtiny aj. Není bez zajímavosti, že ve většině z 6 tisíc obcí v ČR, jsou právě myslivci hlavními nositeli kultury, kteří zajišťují kulturní aktivity na venkově formou mysliveckých plesů, výstav, slavností, posvícení, dnů dětí, Hubertských zábav aj. společenských akcí. Kromě kulturního přínosu myslivci v dnešní době věnují spoustu času a úsilí péči o přírodu při uklízení nepořádku v honitbě, při likvidaci skládek, údržbě remízků, políček a při nápravách ekologických škod, které způsobili ostatní.

Přitom většina mysliveckých sdružení živoří na hranici přežití bez podpory nebo s mizivou finanční podporou státu a to ještě s velkou administrativní zátěží. Naproti tomu solární byznys zabírá zemědělskou půdu a ještě dostává z našich kapes stovky miliard, stejně jako biopalivový řepkový byznys, který nejen půdu vysává, ale ještě v širých lánech rychlé traktory se širokým záběrem rozsekají vše živé.

Kdyby se zlomek této částky investoval do skutečně účinné ochrany životního prostředí, příroda by se tetelila blahem.

Kdyby se jen zlomek této částky poskytnul těm, co po staletí žijí v souladu s přírodou a historicky se osvědčili jako dobří hospodáři s přírodními zdroji, tak by stát udělal lépe.

/Článek vyšel v časopise Myslivost, Duben 2014./